Jaromír Nohavica - Protokol na milici

Pili jsme na lavičce zrovna před tím krámem a potom v parku hned za altánem. Pak jsme si řekli, že si půjdem ještě loknou a dál už nevim bo mám okno. To co jsme vypil by nesnes žádnej druhej a já stál pevně – no byl jsem tuhej. A když pro nás přisvištěly gumy, to už jsme byli oba jako pumy. Jo toho třetího jsme trochu silou vlekli a to se nemá – holt jsme se sekli. Že jsme mu při tom rozflákali brejle je právě jedna z těch našich mejlek. Byl to moc slušnej pán a první dostal nápad – prej rozejít se a nehulákat. Já jsem byl plně pro, však už bylo pozdě – spíš než rozejít, holt, jsem se trochu rozjel. Jestli jsme nadával, tak to nebylo pěkný, nic jsem tím nemyslel – Ser Jožo řekni. Nesmíte mě brát vážně, vždycky trochu brblám. Potvora vodka, ta mě tak zblbla. Teď něco řeknu, ale ne do protokolu: „Nač máme rodinu? Nač máme školu?“ Aby nás učili, že svět sám lumpy trestá, Ser Jožo řekni, to je stará vesta. Von vám to potvrdí, je co se trochu prospí, že svět sám trestá ze nepravosti. Takže nás prosím pusťte, sami sobě ulehčíte, život nás potrestá, vy nemusíte. A nemyslete si, že Ser Jožo jen chrápe; náhodou vnímá a všechno chápe. A škytá jenom proto, že už teďko vidí, že neměl tolik chlastat, tak se trochu stydí. Pročpak mě zavíráte, rodina mě čeká, k nám na sídliště je to lán světa. Ačkoliv máte pravdu, marný snahy – metro je zavřený a taxíky drahý. Stejně je Ser jožo moc fajn, jak si nás vážej, dočista autem si nás tady svážej. A ráno jistě taky žádný kokrhání, sám soudruh seržant, zatřese s námi. Třeba nás vyprovoděj s hudbou, ať si dáchnem. Mám ještě rublík, za ten to ráno spláchnem. A stejně kámo co jsme, to jsme zase chytli. No jo, tak spíme, všecko je v pytli!